[ Pobierz całość w formacie PDF ]
rukou po kamenné tabuli a namakav sklenièku poène ní
øinkati o stùl. %7Å„ádný nejde; dlouhé pusté ticho, hlubo-
káe noc. Vrávorá stranou, a ,,na Rejnu, na Rejnu, tam
bylo lépe, kojí se vzpomínáním. ,,Jak jsem zaøinkal,
hned tu byli! Vtom se zablesklo, ale jen mdle.
Bleskem uhlídav Lein bílý aat na obvyklém jí místì
pøi chaloupce, vrávoral k ní v besídku. Sklenièku nesl
s sebou, nepochybnì ~e ji chtìl ~ádati, by mu ji opìt
naplnila. Dovrávorav tam akubal ní, ~ádaje koøalku. Ona
se nehýbala, neodpovídala. ,,Vstanea nebo nevstanea?
Leo! vidía, já sem jdu ka~dý den aj, aj ano, ka~dý
den, jen pro tebe; na mou vìru; kdy~ jsem byl
na Rejnu
Opìt se náramnì zablesklo a celá krajina byla viditel-
ná. V svìtle blesku spatøil Leinu mrtvou tváø. Bledý, bo-
lesti plný oblièej v sinavém svìtle blesku hrùznì vyhlí-
~el. Oèi mrtvé a v smrti ztrhané, jedno daleko
v neskonèené øíae napnuté, druhé nìco málo pøivøené,
zuby zataté, pysky mìla polootevøené a kolem oblièeje
padaly, co èerný závoj, rozervané její kadeøe. U velikých
krápìjích stály kapky deaeové neb slmrtelný pot
po mrtvém èele, po celé tváøi.
Opìt se setmìlo. Hrùzou jatý poèal vyslou~enec náram-
nì køièeti, a vrávoraje, co mohl rychle ze zahrádky spì-
chal. Umlkl umlkl i ohlas dalekých skal. Silnì zahømìlo;
rozléhal se straaný hromu zvuk oudolím, dlouho odpoví-
daly skály; pak slaíbá jeatì z dálky hømìla ozvìna a opìt
dlouhé, pusté bylo ticho. Hlubokáe noc. Vtom zanáael nad
oudolím vichr hlas velkých zvonù; nepochybnì ~e se ve
vùkolních vsích a v mìsteèku proti mraènùm zvonilo. Smut-
ní byli zvukové dalekých zvonù.
Vykøiknutím hrùzyplným ze straaných snù probuzen,
vybìhl aè velmi byl nemocný starý ~id z chaloupky
a za ním dívka nesoucí roz~atou svíci. Pøistoupivaím
k besídce zjevilo svìtlo, polivai bledý oblièej Ley rudou
záøí svou, pøíèinu vzkøiknutí vyslou~ence Zaskuèel vi-
chr, zhaslo svìtlo, a ,,já já jsem prodal já jsem usmr-
til dceru svou! vyzvolav, klesl starý ~id k nohoum jejím.
Blesk teï svítil za bleskem a ,,dceru svou, dceru svou!
spolu s hromobitím opakovaly skalnaté stìny. Hustìji
a èastìji poèaly padati kapky deaeové v tì~kých krapì-
jích, a~ se aíré mraèno v náramný rozpustilo lijavec.
Pøi ustavièném blýskání, jako o pomoc volaje, znìl silnì
a bez pøestání zvonek zámecký a z dálky proti bouøi zvo-
ny vùkolních kostelù.
Hrùzná to byla noc, hrùznìjaí vaak jeatì noci té, co
pod temnem roucha jejího bylo spácháno. S malými pøe-
stávkami znìl zvonek zámecký temnotou noèní, znìl
bouøí lítou, znìl huèením deatì, a jeatì posud se rozléhal
jeho hlas krajinou, která, jako pøestraaená pøealou bou-
øí, v hlubokém trvala tichu a mlèení. Byly asi tøi hodiny
s pùlnoci. V ouøední sednici na zámku míhalo
se mno~ství svìtel a vaickni ouøedníci byli shromá~dì-
ni. Jeden po druhém se støídali u zámeckého zvonku,
nebo vaecka èeleï byla vyslána hledati pána, v bouøi
snad zbloudilého. Jako obyèejnì byl vyael k veèeru
Valdemar Lomecký do blízkého mìsta navativit svých
známých. Po ka~dé se vrátil, ne~li desátá hodina byla
minula, a dnes minula desátá, pøeala pùlnoc, a on a~
dosaváde nevrátil se. Nadarmo ji~ jej oèekávali vìrní
jeho. Byli ujiatìni, ~e v bouøi zabloudil; neb vìdìli,
~e mu nemo~no jinde ne~li ve svém zámku, v pevnì
uzavøených pokojích svých pokojnì spáti; vìdìli, ~e vìøil,
jestli~e jen jedinou noc nebude spáti v zámku svém,
~e bude ta poslední ~ivota jeho. Proto~ ustaviènì
se rozléhal hlas zvonku zámeckého po vùkolních lesích,
aby zbloudilý dle hlasu nalezl cestu do svého zámku.
Kdy~ vaak pùlnoc minula, tu starostlivi vyslali poslední
èeleï, aby se ali ptáti do blízkého mìsta, zdali nastáva-
jící bouøe tam pána jejich nezdr~ela, a jest-lie tam, aby
jej vyprovodili do zámku zpìt. Teï vaak byly tøi hodiny
s pùlnoci a ~ádný se nevracel. Ustaviènì ho jeatì dù-
vìrnì zvali zvukové zvonku nadarmo v bezpeèné stìny.
Teï bily tøi hodiny a silnì zatloukl nìkdo na zámeckou
bránu. Rychle sbìhl první písaø a za ním se hrnuli ostat-
ní po schodech, ka~dý se svìtlem v ruce.
Otevøeli bránu, a ~idova dìveèka Judita lomíc rukama
a naøíkajíc vrhla se k nohoum jejich. Uvedli ji v sednici,
a tu jim vypravovala, ~e právì teï skonal déle nemocný
pán její, starý ~id, lítostí nad smrtí dcery své, a ~e jí tak
ouzko pøicházelo tam o samotì, ~e slyaíc hlas zvonku
a uzøevai svìtlo na zámku, sem spìchala o tom dáti zprá-
vu. Dále povídala, jak se cikáni, Bárta a bláznivá dlouho
na noc zdr~eli v zahrádce pøed jejich chaloupkou a jak
[ Pobierz całość w formacie PDF ]